Přijde mladík do jachtařského klubu a chce se přihlásit za člena. „A umíte plavat?“ ptá se ho tajemník. „Jejda, vy nemáte žádné lodě?“ diví se nováček
„Ne, ne drahý,“ vrtí hlavou Cecilka na naléhání přítele. „Manželovi jsem slíbila, že se dřív nevdám, než bude mít pohřeb!“
„Paní,“ povídá soudce přísně, „byla na vás podána žaloba za úmyslné zabití manžela.“ „Cože? Ale já jsem přece nic špatného neudělala!“ „Ne? A kdo ho teda přihlásil do Hornické zdravotnické pojišťovny?“
„Jaký je rozdíl mezi pedofilem a pivařem?“ „????????“ „Žádný, oba rádi studenou dvanáctku.“
Baví se dva: „Pane kolego, přišel jsem, prosím, na to, že papír na výplatní pásce se dělá z cibule.“ „A jak jste na to přišel?“ „No, pokaždé, když se podívám na pásku, tak mi tečou slzy.“
Ptali se malého Petra, čím bude, až vyroste. „Zedník a učitel!“ „A proč dvě povolání?“ „Zedník má málo práce v zimě a učitel v létě!“
„Lorde, proč jste svoji jachtu přejmenoval na Žraloka, když ještě nedávno nesla jméno vaší ženy Pamely?“ „To máte tak, hrdinné činy se mají vždy připomínat.“ „A jaký hrdinský čin máte na mysli?“ „To jsme s lady jeli po moři, jí se na vlhké palubě smekly nohy a kolem nás plaval takový sympatický žralok…“
„Pane doktore, syn mi onemocněl,“ volá na středisko tatínek. „Jaké má příznaky?“ „Zítra ve škole písemku z matematiky.“
„Prosím tě, Evžo, dneska je tak krásně a ty sis vzala s sebou deštník?“ „No jo! Jenomže když prší, tak si ho bere můj otec …“
„Pane policajt, co se tak vyjeveně na nás koukáte? To jste ještě nikdy neviděl pár milovat se v autě?“ „Viděl, ale ne na nejfrekventovanější křižovatce.“
V noci bouřila pokojská na dveře hotelu v pátém patře: „Vstávejte! Hoří! Vstávejte! Hoří!“ Zevnitř se ozval rozespalý hlas: „Nedělejte tady kravál! Spletla jste si dveře! Já nejsem hasič, ale host!“
„Slyšela jsem, paní Rorejsová, že se rozvádíte.“ „Bohužel ano, paní Slavíčková.“ „Co vám provedl?“ „Loni jsme spolu trávili dovolenou na naší chatě, ráno jsem vyběhla jen tak, bez plavek, běžela jsem přes louku k rybníku…, a když jsem se ohlédla, zjistila jsem, že mne sleduje dalekohledem.“ „Ale jděte, paní! Vlastní muž?“ „Vlastní, nevlastní, milá paní, vždyť on měl ten dalekohled přidělaný na kulovnici.“
Rychlíkový vlak Šohaj se blíží ku Praze. V kupé sedící žena středních let se zadívá naproti na sedícího vojáka a říká: „Chlapče, upozorňuji vás, kdybyste mě chtěl v tunelu políbit nebo něco jiného se mnou udělat, začala bych křičet.“ „Paní, já taky,“ odvětil vojáček.
„Pane Šnitlík, já vám říkám – mám starosti, velké starosti!“ „Ale? Starosti? To já neznám.“ „To mi neříkejte! Začínáte podnikat jako já, úvěry, provozní místnosti, dodavatelé, odbyt,… To není možné, že nemáte starosti!“ „To máte tak, pane Pažitka: já si najal odborníka, který má starosti za mne.“ „No jo – ale kolik mu platíte?“ „Dvacet tisíc měsíčně.“ „Dvacet tisíc? A kde seženete tolik peněz?“ „Tak to už je jeho starost.“
„Moje drahá, zdál se mi kouzelný sen. Byl jsem svobodný a přišel jsem tě požádat o ruku.“ „No dobře, ale proč se tak připitoměle usmíváš?“ „Protože jsi mne odmítla.“
„To je hřích, vyhodit za jeden klobouk tisíc korun!“ „Neboj se, drahý, vezmu ten hřích na svoji hlavu!“
„Tak se mi zdá, že tomu guláši něco chybí,“ stěžuje si host číšníkovi. „Vyloučeno, pane, kuchař tam dal úplně všechno, co našel v kuchyni!“
U soudu: „Pročpak jste paní Kropáčková tak poškrábala svého manžela? Copak nevíte, že muž je hlavou rodiny?“ „No a co? To už se člověk nemůže ani poškrábat na hlavě …?“
„V manželství řešíme všechny problémy dohodou,“ svěřuje se novomanžel. „My také,“ usmívá se starý ženáč. „Můj návrh schválíme a manželčin provedeme.“
„Drahá, opravdu jsi přede mnou s nikým nechodila?“ „Přísahám! Všichni měli auta.“
Byl jeden slavný vědec a ten po deseti letech skončil své bádání. Přítomným novinářům objasnil, jak přišel na způsob, aby na myších, které jsou pro účely tohoto bádání, zkrátka jak jim prodloužit život. Jeden z novinářů se ptal: „A jaký je to způsob?“ Vědec odpovídá: „Odstranit všechny pasti.“
Radí otec synovi: „Pamatuj si, Honzo, jednu velikou pravdu. Kdo nic nedělá, ten taky nic nemůže ukradnout!“
„Nekouřím, nepiju a nemluvím sprostě.“ „Kurva už mi ten vajgl zase spadl do piva.“
Jednou přijde Milan za Evženem: „Potřeboval bych půjčit byt, mám novou babu a domů ji vzít nemůžu.“ Evžen na to: „Tak jo, ale jenom do dvou do rána.“ Ve dvě hodiny ráno tedy Evžen otevře dveře svého bytu a co nevidí. Roztrhané polštáře, všude samé peří a uprostřed toho sedí Milan. „Tak co, jaké to bylo?“ ptá se Evžen. Milan na to: „Super, bomba, no prostě skvělé.“
„A kolikrát za noc?“ „Pořád, furt až do teď.“ „A co ona, jaká byla?“ Milan se trochu zarazí: „Člověče, ona nepřišla.“
„Jaký je rozdíl mezi mužem a ženou?“ „Žádný, zezadu jsou si podobní a zepředu do sebe pasují.“
„Pane, mé srdce patří již jinému.“ „To nevadí, já bych se spokojil i s ostatním.“
„A co tvoje láska z loňské dovolené?“ ptá se Petr přítele. „Ani se neptej, už je po lásce.“ „Snad jste se nepohněvali?“ „To ne, ale vzali jsme se.“
„Prosím tě, kam jsi dal zuby?“ „Ale v noci jsem si vzal nějaké salámy z výlohy u řezníka, jenomže jsem nevěděl co to znamená, když je tam napsáno atrapy.“
„Poslouchej, kámo, jak se tak na tebe dívám, mám pocit, jako bych byl v ZOO …“ „A proč?“ „No, jmenuješ se Jelen, bydlíš na Paví ulici, honíš se za kšefty jako pes, svým vzhledem vypadáš jako medvěd a vím, že jsi strašná svině …“
„Maruš, já když se ráno oholím, je to jak kdybych omládl o dvacet roků,“ volá manžel z koupelny. „A nechceš se tedy raději holit večer?“
Muž přistoupil k televizoru a dříve, než ho zapnul, otázal se manželky: „Nechceš mi něco povědět, nebo se na něco zeptat, Aničko?“ „Nechci, proč?“ „Protože se chci dívat na fotbal!“